Z historie Úpických hasičů do roku 1924
„Hasičské Župy Metuj, Seidlova, Podzvičínská, Českoskalická a Úpická položili svůj krajinský sjezd na zítřejší den do Úpice, aby oslavili 10ti leté trvání župy Úpické a zároveň 60ti leté sboru úpického, aby representanti žup předvedli členstvu svému obraz činnosti za uplynulé období, poradili se o dalších prostředcích směřujících k zdárnému rozvoji, jednak aby širší veřejnost nabyla názoru o blahodárné činnosti sborů hasičských, s díkem je uznala a zůstala trvalou podporovatelkou snah našeho českého hasičstva.
A s chloubou a vnitřním uspokojením může hasičstvo naše pohlížeti zpět na výsledky své práce, dlouholeté úmorné snahy a na svou mohutnou organisaci, jež vedle organisace sokolské jest nejpřednějším organisovaným tělesem národním, soustřeďujícím v sobě každou českou obec, ano i nepatrné pohorské vísky, jako právě vidíme v okresu našem. Hasičstvo české požívá dnes ve všech vrstvách národa našeho neomezené úcty a vážnosti, těší se všestrannému uznání a doznává horlivé podpory jak veřejných orgánů a úřadů, tak i jednotlivcův. Tomuto vynikajícímu postavení v národě těší se hasičstvo pro svůj vznešený cíl, jejž napsalo na prvém místě svých šlechetných snah: vše pro blaho a ochranu bližního vše pro zdar a dobro národa a státu! Hasičstvo naše jest vzorem dobrovolné kázně, jíž se každý člen sboru rád a ochotně podrobuje, jest vzorem lásky k bližnímu, která pobádá jej, že spěchá na daný povel ať ve dne nebo v noci za počasí jakéhokoliv na místo neštěstí požárem nebo povodní stíženého a odhodlaně vrhá se v boj s rozpoutanými živly, aby uhájil majetek bližního, vydávaje se často v nebezpečí vlastního života a zdraví a to vše z čisté lásky k bližnímu nečině rozdílu mezi přítelem nebo nepřítelem.
Není to ale jen vzorná, dobrovolná kázeň, jež hasiče pobádá k šlechetným činům, ale jest to jeho nadšení. U hasiče vyniká nad pocit povinnosti radost a potěšení z činu, u hasičů stojí láska k myšlence nad poslušností a tyto krásné vlastnosti dodělávají se úspěchu, nad nímž žasneme a při němž nám srdce zabuší rozkoší.
I v jiném směru zasluhuje české hasičstvo úcty a lásky naší. V době, kdy politické, stavovské a náboženské boje na všech stranách otravují české ovzduší, zůstává hasičstvo organisací nestrannou, všenárodní, požívajíc lásky všech stran a utěšeně vzrůstajíc. Přispívá tímto způsobem značnou měrou k zmírnění protiv, tlumí a hasí požár působící zhoubně mnohá již léta v národě k veliké jeho škodě.
Se zítřejším krajinským sjezdem pěti výše uvedených žup hasičských spojil náš domácí sbor oslavy 60 letého trvání svého. Jest si vědom veliké práce za dobu tu vykonané, jest si vědom obětí pro blaho bližního přinesených, i může směle předstoupili před veřejnost, aby podal účet ze svého činění. Abychom snadněji pochopili zásluhy, jichž úpický sbor hasičský si zjednal, a mohli učiniti porovnání mezi nepatrnými počátky činnosti spolkové před 60 roly a rozvojem nynějším, jest třeba přenésti se v duchu do doby dávno uplynulé. Před 60 roky byla Úpice nepatrným městečkem od všeho světa odloučeným, čítala v roce 1870 i se Sychrovem 240 domů s 1983 obyvateli, neměla ani okresního soudu a berního Úřadu, četnické stanice a telegrafického spojení, měla školu jen dvoutřídní s 462 žáky a 3 učiteli, z nichž jeden docházíval odpoledne vyučovati do Suchovršic, kteráž obec byla až do roku 1872 k Úpici přiškolena; ulice byly nedlážděny, světlo pouliční žádné. Potřeby obce kryly se 5 % přirážkou, nebylo silnice ani k Suchovršicům ani k Havlovicům. Obyvatelstvo zanášelo se různými řemesly, malým obchodem, hledělo si nevalného kusu pole, z něhož těžilo hlavní část své výživy. Průmysl zastoupen byl jen přádelnou lnu na Sychrově a s 350 dělníky, kteří nalézali zde skrovný výdělek při úmorné práci od 5 hodin ráno do 8 hodin večer a domácím tkalcovstvím. Všude ticho a temno. Jen malý byl hlouček občanův, kteří sledovali živý ruch probuzenecký zavládající v různých besedách, zpěváckých spolcích, v nečetných jednotách sokolských v jiných městech českých a dospěli ku přesvědčení, že Úpice nesmí se oddávati dále spánku nečinnosti, že nutno prolomiti ledy lhostejnosti a probouzeti obyvatelstvo k čilejšímu životu. Byla to doba útisku vládního, který chtěl každý svěží projev národního a politického cítění utlumiti, byla to doba protestních táborů a deklarantů. A tak chopilo se několik otevřených a pokroku milovných hlav velmi čile záslužné práce na úhoru ladem ležícím, založili zpěvácký spolek, který zatím jen bez stanov existoval, hned nato připojila se k němu jednota "Sokol", která do svých stanov z roku 1869 pojala výslovně povinnost zúčastňovati se úkolův hasičských.
Tak vznikla pěvecko-tělocvičná a hasičská jednota v Úpici, která byla téměř po 30 rokův jediným střediskem čilého ruchu pokrokového, střediskem podniků národních a všech zábav. V jednotě pěvecko-tělocvičné a hasičské sdružoval se všechen veřejný život, bez něho nebylo činnosti ve městě našem. Dne 8. srpna 1869 slavil spolek okázalým způsobem svěcení praporu sokolského. Při slavnosti této zúčastnilo se poprvé několik členů v stejnokroji hasičském. Počátky spolkového života byly velmi skromné, jak svědčí počet členů roku 1869 ku spolku se přihlásivších, úhrnem 62, s měsíčním příspěvkem 10 kr. pro členy činné a 2 zl. za celý rok pro členy přispívající. V průběhu r. 1870 přistoupili 22 noví členové, z čehož patrno, že spolek jevil značnou přitažlivost. Svědčilo o zaostalosti a bylo hanbou nebýti členem jednoty.
Zajímavé jest roztřídění členstva ku konci roku 1870 dle povolaní jež svědčí o demokratičnosti, družnosti, bratrství. Byloť z členů 19 obchodníků, 33 řemeslníci, 1 rolník, 6 mlynářů, 4 zřízenci, 9 dělníků a 12 inteligentů různých povolání.
První péčí spolku bylo opatřiti vhodné cvičiště ve volné přírodě, neboť za tehdejších poměrů nebylo lze pomýšleti na vhodnou místnost uzavřenou. Hned v roce 1868 chopili se obětaví členové at staří nebo mladí, ať vznešení nebo prostí záslužného díla a zřídili vlastním přičiněním, svépomocí vyhovující cvičiště na tak zv. ostrově, roku 19o6 regulaci zrušeném, který původně vznikl rozdělením toku řečiště na dvě ramena v místech mezi nynějším parkem u hostince Josefa Vacka s jedné a volným nábřežím na protějším břehu proti hostinci K. Vacka a dělnických domů fy. Oberländer s druhé strany. Byl to kus pustého místa zarostlého křovím o nízkých březích, takže při povodních býval zaplaven. Členstvo jednoty břehy upevnilo podezdívkou a drnem, celý ostrov navážkou se zvýšil, rovněž okraje břehů se značně zvýšily, vnitřek vyčistil od křovin a kamení, urovnal a na obvodu stromovím vysázel. Záhy zřídila zde obec hasičské leziště, jehož členové ku cvičením pilně užívali. Bylo však třeba odborného výcviku k účelům hasičským, i byl proto roku 1869 povolán cvičitel z hasičského sboru pražského, který řadu mladých členů vycvičil v pracích hasičských a záchranných tou měrou, že výkony jejich byly nadmíru dovedné a smělé a vzbuzovaly obdiv všech, kdo měli příležitost je sledovati. Tímto počinem zjednala si Úpice chvalné pověsti v širém okolí nejen tím, že byla po Praze druhým městem v Čechách, které mělo technicky dokonale vycvičený sbor, jenž požíval nejlepší pověsti, takže při vypuknuvších v okolí požárech bylo obecným rčením: „Úpičtí hasiči jsou tady, není více nebezpečí dalšího šíření“, ale hlavně tím, že náš sbor hasičský stal se mateřským sborem pro celou řadu hasičských sborů v obcích bližších i vzdálenějších. Byl to zejména tehdejší cvičitel našeho sboru Čeněk Lodr, který vycvičil sbory hasičské v Králové Dvoře, Náchodě, Polici, Novém Městě, Opočně, Dobrušce, Nové Pace, v Jaroměři a téměř ve všech obcích našeho okresu a obcích k nim přilehlých. Při této záslužné činnosti vypomáhali mu mnozí členové sboru.
Náš hasičský sbor staral se svědomitě o žádoucí výzbroj, což za prvních dob ruchu hasičského nebylo tak snadné, kdy odkázán byl hlavně na své sí1y, na svépomoc. Bylať v té době otázka hasičská čistě spolkovou a dle toho vypadala také podpora, jíž se dostávalo sborům hasičským. Obce konaly sice svou povinnost k hasičstvu namnoze velmi svědomitě, ale potřeby byly příliš četné, zemské podpory tehdáž nebylo vůbec - teprv roku 1888 dostal sbor první podporu 600 K - a tak hradil nákup různých potřeb z příspěvků členských a dobrovolných darů. Roku 1875 pořídil si sbor nový stroj sbírkou po městě, jež dle zachovaného seznamu vynesla 814 zl. 98 kr., značnou část hradila obec a část splácela se postupně v letech následujících. Vedle stříkačky záležela další výzbroj ze 6-8 žebříků lezeckých s vozem rekvisičním, náčiní lezeckého a šplhacího sloupu. Pozvolna se poměry v tomto směru lepšily a to hlavně, když zavedla se organisace župní a později i zemská.
Tu vznikli činitelé, kteří mocně působili na rozhodující kruhy ve správě okresní i zemské, i dostávalo se sborům hasičským z těchto míst žádoucích podpor. Náš sbor postupoval v opařování svých potřeb velmi svědomitě a hospodárně, nekladl nikdy velikých požadavků na pokladnu obecní. Dnes jest sbor vyzbrojen stříkačkou čtyřkolovou motorovou, stříkačkou obyčejnou 4 kolovou a dvoukolovou s navijákem pro hadice, 9 žebříky lezeckými a 1 skládacím posunovacím žebříkem, 6 hydronettami, 78 pracovními blůzami a přilbicemi, rekvisičním vozem, 2 vozíky dvoukolovými pro hadice, 12 soupravami náčiní lezeckého, 900 m hadic, několika soupravami pro službu samaritskou.
Jak idylické a přátelské styky byly v první době hasičského župního zřízení, zřejmo z toho, že náš sbor byl zástupci hasičského sboru trutnovského vybídnut založiti společně župu česko-německou a styky našeho sboru se sbory německými byly nejpřátelštější. Trutnovští hasiči zúčastnili se několikrát spolkových slavností zdejších, ano i slavnosti sokolské, náš sbor byl několikrát při hasičských slavnostech v Trutnově, byl nadšeně vítán a vykázáno mu na místě slavnosti vždy místo čestné. Když roku 1880 zřízena byla župa Jaroměřská, zahrnující v sobě sbory hasičské z politických okresů Královédvorského, Novoměstského, v první době i Náchodského a soudního okresu Úpického, přistoupil náš hasičský sbor k této župě. Správu župy vedl osvědčený a věci hasičské plně oddaný MUDr. Petr v Jaroměři a přivedl ji svou svědomitou péčí na vysoký stupeň a zjednal jí úctu a vážnost v celé oblasti působiště. R. -1900 byl člen našeho sboru Jan Kuťák zvolen místopředsedou župy a setrval v hodnosti této až do přičlenění našeho sboru k Župě Úpické. Jak významné a slavné byly sjezdy hasičské župy Jaroměřské v letech 1880-1910, zachovali si zajisté starší jich pamětníci a účastníci v milé upomínce. Když pak asi před 20 roky zřízena zemská jednota veškerého hasičstva v Čechách, která sdružovala původně všecko hasičstvo obou národností a teprve později došlo k rozdvojení, přetvořeny i tehdejší župy způsobem tím, že každý soudní okres má tvořiti župu hasičskou a tak vznikla před 10 roky župa Úpická, v níž jest sbor náš po několik let sborem vedoucím.
Poohlédněme se nyní po vlastní vnitřní činnosti našeho sboru hasičského, jenž má dnes 78 členů činných a 83 členy přispívající. Po všechen čas svého trvání shromažďoval ve svém středu veškeré vrstvy občanstva zdejšího, jež buď činně zúčastňovalo se při povinnostech hasičských, nebo hmotně vydatně spolek podporovalo. Horlivost a obětavost činných členů byla neobyčejná a všeho uznání hodná. Pokud bylo možno zjistiti, zúčastnil se spolek od svého založení do dnešní doby při 150 i více požárech, při nichž platně spolupůsobil a vydatnou měrou přispěl ku zdolaní zhoubného živlu. Vynikající byla zvláště pomoc jeho při několika požárech továrny Sychrovské, továrny v Malých Svatoňovicích, Radvanicích, v Havlovicích ve mlýně a v Kobylinci, v Markoušovicích, v Radči, v Trutnově. V Úpici osvědčil pohotovost, odhodlanost a neohroženost při požáru domu č.p. 39 dne 9. srpna 1911 v době, kdy dlouho trvajícím suchem byly všecky hořlaviny zprahlé a velmi vznětlivé; bylo vážné nebezpečí pro celé náměstí, jemuž hrozilo zachvácení požárem, jako stalo se před dávnými časy r. 1625, kdy na náměstí vyhořelo 16 domů s kostelem a radnicí. Jen rázným, odhodlaným zakročením našeho sboru omezil se požár jen na uvedený a těsně sousedící dům č.p. 40 a čtyři stodoly. Na zdolání požáru měl veliký podíl městský vodovod, který stačil poskytnouti dostatek vody pro 13 proudů. Rovněž vynikající byla jeho součinnost při hrozné povodni dne 30.července 1897. Celé údolí úpské bylo zaplaveno, dravý živel strhal všecky mosty od Velké Úpy k Úpici, zbořil mnoho domů, takže značný počet lidí přišel o život, podemlel lesnaté stráně a způsobil zhouby, jimž podobné nestaly se na Úpě po několik snad století. Včasným telegrafickým oznámením povodně okresním hejtmanstvím byl hasičský sbor hned pohotově, upozornil všecko obyvatelstvo na Závodi na blížící se nebezpečí, vyváděl dobytek a pomáhal při zachraňování aspoň nejnutnějších věcí; upozornil též občany Suchovršic a Havlovic na blízké nebezpečí; byl v pohotovosti po celou noc a celý následující den.
V r. 1915 v době hrozné války světové, kdy byli do zbraně povoláni všichni strážníci a všechen mladý lid, převzali zůstavší starší členové dobrovolně povinnosti nočních hlídek po 8 mužích denně po plné 3 měsíce. V roce 1895, 1903 a 1923 zúčastnil se spolek sjezdu československého hasičstva v Praze. Roku 1895 rozdělena pěvecko-tělocvičná a hasičská jednota na samostatnou jednotu Sokol a samostatný sbor hasičský s vlastními stanovami zajisté na prospěch obou jednot. V r. 1883 a 1898 konány v Úpici župní sjezdy hasičské. V r. 1900 zúčastnil se sbor otevření Národního domu v Trutnově. Roku 1906 vyznamenáno 12 členů sboru jubilejními medailemi za 25letou činnost v jednotě hasičské.
V r. 1923 zřídil sbor hasičský, přibrav na pomoc několik obětavých žen službu samaritskou, na níž lze každému se obrátiti při nenadálém úrazu, náhlé nevolnosti nebo onemocnění a dožadovati se žádoucí pomoci a i lékařského ošetření.
A jako byl sbor hasičský horlivý plnění dobrovolné povinnosti hasičské, tak i věrně sloužil zájmům národním. Při každé vhodné příležitosti zúčastňoval se významných slavností národních a vždy přiložil činně ruky své, šlo-li o zájmy, povznášející českého člověka.
Vidíme z toho všeho, že idea hasičská nalezla v našem spolku dobrovolných hasičů všestranného pochopení, že obětavost a ochota jeho pro blaho bližního a pro dobro národa byla v každé době vzorná a úspěšná. Sbor náš může hrdě povznésti hlavu svou u vědomí, že nepracoval darmo, ale že zasloužil si úplně vděku a uznání svých spoluobčanů. První průkopníci
myšlený hasičské, a pozdější jejich následovníci zůstavili nám cenné dědictví, i jest povinností naší s vroucím díkem je přijmouti a jich v této chvíli uznale vzpomínati. Bohužel první zakladatelé spolku hasičského odešli dávno tam, odkud návratu není, a jen dva jsou ještě členové, kteří stáli u kolébky jeho a byli téměř po všecku dobu trvaní jednoty předními jeho činovníky: pp. Jan Kuťák st. a Josef Těmín. Chovám vroucí přání, by všichni budoucí členové sboru kráčeli v šlépějích předchůdcův svých, následovali jich vzorného příkladu, by zachovali čistý štít jednoty. Chovám i přání, by mladá generace města našeho snažila se rozmnožiti řady sboru hasičského.
Bude-li každý z nás proniknut příkladem našich drahých předchůdců, budeme-li pěstovati lásku a obětavost k svým spoluobčanům a vůbec ku bližnímu, přinášeti rádi oběti pro blaho národa a státu, můžeme bezpečnou míti naději, že obyvatelstvo města našeho bude se cítiti bezpečným a šťastným pod záštitou hasičské stráže své, že překonáme vítězně překážky, jež uvalila na nás doba poválečná, že zajistíme si šťastnou budoucnost.
Našemu sboru hasičskému přeji do budoucna zdaru nejlepšího.“
Václav Pitaš
V Úpici 13.července 1924
